–Ta bytůstka žije na mýtině. Je pro ni domovem a místem, kde se v bezpečí dají vnímat zvuky, obrazy, vůně i barvy a jejich odstíny. Místem, kde můžeš bez obav přijímat i dávat, kde si můžeš hrát. Ale mýtinu obklopují husté lesy. V lesích je neustálé, všudypřítomné přítmí a vzduch je nesnesitelně těžký a nehybný. Žaludek se tady svírá, srdce buší jako o závod a jeho tlukot se rozlévá až do hlavy, intenzivní pocit tíhy sráží na kolena a brání nasát do plic dostatek vzduchu. Opakuje se to tak často a dlouho, že už i mýtina plíživě přestává být místem, kterým bývala. Ale, ztracena v lese, bez smyslu orientace se najednou na okamžik rozestoupí větve a v dáli zabliká nepatrné světýlko. Je to vzdálená hvězdička, ale má obrovskou moc přitáhnout pozornost, nasměrovat a ukázat cestičku, která by jinak zůstala neviditelná. Cestička je spíš sotva znatelná lesní pěšinka. Rozhodně není vidět jak je dlouhá, ale stíny jsou náhle díky ní o něco menší, a představuje naději a víru, že někam vede.– A abych to shrnula, posílám velké poděkování za světýlko a cestičku, za vaši neuvěřitelnou práci a energii, zato, jací jste a i když moje slova nejsou velkolepá a asi ani nejsou tím, co se zpravidla sdílí, věřím a doufám, že jde z kontextu vycítit obrovská vděčnost a děkuji za vše, co jsem na kurzu mohla prožít, i když to pro mě osobně bylo náročné .
← Všechny reference