Eliška

Očekávala jsem změnu v životě, že odjedu s jiskrou v očích, že mi bude konečně dobře. A tak se taky stalo, ale až tak velkou změnu jsem nečekala. Před rokem a půl jsem si prošla znásilněním, myslela jsem, že můj život je nadobro zkažený, někdy na to sice zapomenu, ale bude stačit, vůně, pohyb, cokoli a připomene se mi to. Byla jsem pošlapaná už dřív, psychická šikana snad celé období ZŠ, otec agresivní alkoholik, takže doma to bylo hodně psycho kvůli němu. Od malinka byla nemocnice můj druhý domov skrz špatný zdravotní stav, z toho si taky určitě něco v sobě nesu. Skoro nulové sebevědomí. A vyústilo to v pokus o sebevraždu, což bylo možná jen volání o pomoc, nebo už nevím. Po kurzu jsem vděčná za to znásilnění, už je to jen vzpomínka, která se mnou nehýbe, díky němu jsem teď na lepší cestě. Konečně miluju život a to jsem ho 23let nenáviděla. Mám sebevědomí. Dokážu se postavit za sebe. Doporučila bych to všem zlomeným duším, cesta z toho pekla je, stačí se tomu jen otevřít.